V ↗onomastice vycházející z ↗OTS ↗slovotvorný formant, který se při tvoření ↗vlastních jmen podílí na vyjádření vztahu pojmenovávatele k pojmenovávanému objektu, tzn. na ztvárnění zvoleného propriálně pojmenovacího motivu ve jméně. Podle jeho uplatnění v jednotlivých třídách proprií se rozlišuje: antroponymický formant // antropoformant, např. ‑eš v ↗antroponymu Bareš, toponymický formant // topoformant (↗toponymum), a to oikonymický, např. ‑ice v ↗oikonymu Bohunice ‘ves lidí Bohuňových’, anoikonymický, např. ‑ula v ↗anoikonymu Hrachula ‘pozemek, na němž se pěstoval hrách’, n. ‑ena v Daňčena ‘Daňkův majetek zahrnující zemědělskou usedlost a okolní pozemky’.

Základní soustava a terminologie slovanské onomastiky (✍TSO, 1973:133) definuje o.f. obecně jako „formant použitý při tvoření vlastního jména“, přičemž ono „tvoření“ blíže nespecifikuje. S rozvojem výzkumu onymické slovotvorby, který se datuje od poloviny 80. let 20. stol., vyvstala potřeba zpřesnit tuto definici s přihlédnutím k dosaženým výsledkům. Současná definice o.f. vychází z termínu z ↗OTS ↗slovotvorný formant (viz též ✍ČŘJ, 1996:77–79, 81–82), ale zároveň akcentuje osobité rysy onymické slovotvorby, později nazývané též ↗názvotvorba (✍Borek, 1984; ✍ÚOO, 1999:124). O těchto osobitostech viz ↗parasystém, ↗modelová klasifikace pomístních jmen, ↗modelová klasifikace vlastních jmen místních.